Já si myslím, že v dnešní době má zvíře doma asi opravdu každý. Abych se přiznala, tak já jako malá jsem doma také chtěla mít nějaká zvířata, jenomže nejhorší na tom právě bylo, že moji rodiče žádné zvíře doma nechtěli. Samozřejmě, že rodiče byli oba dva moc pracovně vytížení, a ještě chodili do nějakých kurzů malování, protože je to bavilo, takže rodiče se báli, že jednoho dne se nebudu starat o zvíře, že prý to potom zbyde na nich. Jenomže jsem je stále přemlouvala a prosila jsem je, aby mi pořídili nějaké zvíře, třeba nějakého malého králíka anebo třeba křečka či podobně. Rodiče mi řekli, že mi pořídí maximálně andulku anebo rybičky, jenomže to všichni víte, že s takovým zvířetem se nedá mazlit.

Možná tak s andulkou ještě trochu ano, ale stále to není ono. Já jsem stejně chtěla nějaké zvíře, které je chlupaté a má hebkou srst. Určitě znáte takovou tu písničku. Máme rádi zvířata. Také mě docela zarazil fakt, že právě moje sestřenice s bratrancem měli zvířat opravdu hodně, měli několik koček psů, a dokonce také jednoho koně. Opravdu jsem jim hodně záviděla, ale co jsem měla dělat? Nemohla jsem s tím dělat nic. Jednoznačně rodiče řekli, že žádné zvíře doma nebude, a tak jsem se s tím musela smířit.

Proto jsem si řekla, že až budu dospělá a budu bydlet někde sama, nebo s partnerem, že si pořídím alespoň dvě kočky a zakrslého králíka. A víte, jak to nakonec celé dopadlo? Samozřejmě, že tohle se mi splnilo. Také jsem byla ráda, že můj partner má rád také zvířata a on řekl, že by si chtěl pořídit psa, nejlépe německého ovčáka, a proto už jsem partnerovi řekla, že já s tím žádný problém nemám, že kdysi jsem si také přála psa, ale bála jsem se, že třeba jednoho dne na ně nebudu mít čas zase já, a ne moji rodiče. Takže jsem ráda, že partner vzal vlastně otěže do svých rukou a pořídil německého ovčáka, kterého nade vše miluji.